Nejvěrnější tříkrálový dobrovolník Pavel
Ač od narození sám handicapován, celý dospělý život se snaží být užitečným. Co ho k dobrovolnické činnosti vede? „Nevím“, odpovídá: „Je to přece běžné pomáhat. Když můžu, pomůžu!“
Čtvrtstoletí dobrovolníkem
Pětačtyřicetiletý rodák z Berouna, pan Pavel. Zná ho téměř každý z města i okolí, kdo se někdy angažoval v nezištné pomoci potřebným. Pavel je již více než dvacet pět let dobrovolník Charity Beroun. Sháněl "banánovky" v době, kdy se Charita zaměřovala na sběr „pomoci“ pro oblast humanitárních katastrof.
Je prvním, věrným a nejúspěšnějším dobrovolníkem Farní charity Beroun - o tříkrálové sbírce „naplnil“ někdy sám i dvě pokladničky. V současné době není zdráv. Ale už se těší, jak opět posílí řady dobrovolníků Charity Beroun, případně předá své zkušenosti. Ač od narození sám handicapován, celý dospělý život se snaží být užitečným. Co ho k dobrovolnické činnosti vede? „Nevím“, odpovídá: „Je to přece běžné pomáhat. Když můžu, pomůžu!“
Pavle, od kdy vlastně „děláš“ Tříkrálovou sbírku?
Odkdy? Úplně od začátku v roce 2000. Dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím. Bývalá ředitelka Marie Novotná mne oslovila, a zpočátku jsem byl téměř jediným dobrovolníkem, který v Berouně Tříkrálovou kasičku nosil. Absolvoval jsem nejméně 15 Tříkrálových sbírek.
Koledoval jsi sám, nebo se skupinkou králů?
Jsem sólista (smích), raději chodím sám.
Chápu, ono by tvé tempo málokdo vydržel – 14 dní objíždět celý region do pozdních nočních hodin... Pamatuji se, jak jsem tě mnohokrát potkala i v okolních vesnicích, jak už pod rouškou tmy, v reflexní vestě kvůli bezpečnosti, obcházíš s kasičkou na krku.
Koledoval jsem raději v institucích, než v domcích, kde lidé, když se ještě o Tříkrálové sbírce moc nevědělo, neradi otevírali vrátka. Takto jsem například pravidelně chodil do Svatojánské koleje (Sv. Jan pod Skalou, pozn. autora.)
Ano a pak tehdejší ředitel charity tě po odjezdu posledního autobusu vezl v noci domů. Máš nějaký zajímavý nebo vtipný zážitek z koledování?
Nevím, jestli zajímavý, ale jednou jsem koledoval v Penzionu pro seniory v Berouně a kasička už byla velmi těžká. Obyvatelé penzionu byli velmi štědří, dávali peníze do kasičky jako o závod, až jeden z nich mi utrhl na jedné straně poutko. Vůbec jsem často měl po čtrnáctidenním koledování trochu odřený krk od zavěšené kasičky.
Aby ne, pamatuji si, že jeden rok jsi naplnil dokonce dvě kasy a několikrát vyhrál kolednickou soutěž o největší částku v jedné kasičce. Pavle děkujeme za rozhovor a hlavně za veškerou dobrovolnou práci pro charitu a přejeme, ať se brzy dostaneš „do formy“.
Chcete také poznat, jaké je to být dobrovolníkem? Ozvěte se, prosím, na ivanav@charita-beroun.cz.
