Charita Beroun

Přibývá seniorů na ulici bez naděje na pomoc

Pomoci takovým lidem lze často výhradně díky osobnímu nasazení pracovníků Charity.

V praxi berounské charity se setkáváme se nárůstem počtu osob bez přístřeší v seniorském věku. Abych byla konkrétní, na mysli mám zejména seniory potřebující intenzivnější péči. Jde o lidi, kteří bezdomovecky žili dlouhodobě, i o ty, kteří se „na ulici“ ocitli právě až jako starší lidé. Do práce již nemohou, a nejsou schopni financovat vlastní bydlení. Každým rokem mě v tom utvrzuje několik případů seniorů přežívajících v zanedbaném zdravotním stavu přímo na ulici.

Pokaždé, když se zaměstnanci našich služeb pro osoby bez přístřeší s případem seniora bez přístřeší, navíc obvykle se zdravotními problémy, setkají, je pro ně řešení takové situace velice náročné a to především po psychické stránce. V ruce nemají prakticky žádné nástroje, jak takovému člověku pomoci. Jedná se totiž již o člověka závislého na pomoci další osoby. V běžném životě takový člověk žije doma a jezdí za ním například pečovatelská služba, nebo je umístěn v domově pro seniory. Tato možnost na ulici není.

Petr

Abyste měli představu, o čem vlastně mluvím, uvedenu konkrétní případ, který jsem řešila osobně. Jednalo se o seniora, věk kolem 70 let. Budu ho v tomto článku nazývat třeba Petr. Petr byl od dětství mentálně retardovaný, žil jako bezdomovec, případně v lesních příbytcích, chatách apod., docházel do Denního centra pro osoby bez přístřeší v Berouně. Jeho vystupování nebylo nejšťastnější. Nejen v Charitě. Než se naposledy objevil v Denním centru, obýval chatu, kam za ním dokonce dojížděla pečovatelská služba. O bydlení v chatě přišel a po čase se opět objevil u nás v denním centru.

Měl velké problémy s bércovými vředy. Protože měl nohy značně oteklé, měl na nich pouze pantofle, i když bylo zrovna zimní období. Chodil velice obtížně o dvou francouzských holích, protože ho každý došlap bolel, ušel vždy pouze pár metrů. První noc proseděl na židli před denním centrem bez bot, zabalený do deky, přes noc byly mínusové teploty. Další den jsme se snažili nalézt nějaké řešení, a protože měl nohy doopravdy ve špatném stavu a de facto nebyl schopen chůze, hledali jsme pomoc v domově pro seniory s využitím odlehčovací služby, kterou by si Petr částečně uhradil, a částečně by mu ho hradila obec, kde měl trvalé bydliště.

Podařilo se vyřídit přijímací pohovor ještě v tom samém dni. Do domova ho však, poté co viděli, v jakém zdravotním stavu se Petr nachází, nakonec nepřijali a doporučili, abychom Petra odvezli do nemocnice. Už jen dostat Petra do auta bylo velice náročné, nebyl schopen se bez pomoci do auta posadit. Odvezli jsme ho do nemocnice, kde mu lékaři ošetřili obě nohy. Poté lékařka, rozhodla o propuštění do „domácího ošetřování“. Ačkoli dobře věděla, že Petr nemá kam jít.

Začala jsem tedy proto obvolávat všechna možná zařízení, i další nemocnice. Nakonec mě vyslyšela lékařka z pražské nemocnice, kde se o nemocné starají Boromejky. To však znamenalo tam Petra odvézt ještě ten den. Naštěstí kolega byl ochotný s námi jet i po pracovní době. Petra jsme odvezli, byl hospitalizován. Co bylo pak? V nemocnici si Petr pobyl čtvrt roku. Konečné řešení jsme se dočkali s trochou štěstí a naší zarputilosti v jednom Domově pro seniory, kde je Petr dodnes.

Happy end?

Běžnému čtenáři se může zdát, že to byl happy end, ve skutečnosti se jedná v takových případech o mimořádně náročnou práci. A nemá-li klient v popsané situaci tak úplně štěstí, vše může velmi snadno dopadnout špatně. A nejen štěstí. V takových situacích se ukazuje, že rozhodující je dobrá vůle všech zainteresovaných. Protože kdyby nechtěli, snadno se vymluví na předpisy, popsané kompetence a zvyklosti a zbaví se zodpovědnosti.

Proč jsem začala psát tento článek až dnes? Když uvedený příběh je starý již několik let? Právě minulý týden mi totiž tento příběh připomněl senior, kterého terénní pracovníci Charity Beroun kontaktovali sedícího na lavičce před nádražím. Nacházel se totiž v úplně stejném stavu, ne-li horším, protože ještě ke všemu byl počůraný a plenu měl u kotníků v nohavici tepláků.

Jak se dá tato problematika – sociálně slabý a nemocný senior bez domova - lépe řešit? Vždyť seniorů přibývá, zvyšuje se věk průměrného dožití a o levné bydlení je velká nouze. Kolegové z Domova sv. Anežky České pro seniory s demencí by mohli povídat, kolik čekatelů na službu mají. Na prvním místě určitě odpovědným přístupem k vlastnímu životu, s pomocí vlastních dětí a rodiny. Ale ne každý takové zázemí má. A takovým lidem, jak vidíme, nezbývá, než se spoléhat na dobrou vůli lidí kolem nich. Na systém sociální a zdravotní péče příliš spoléhat nemohou.

Mgr. Soňa Křikavová, koordinátorka služeb v Charitě Beroun